Otrokyně měsíce 6. kapitola.

9. října 2013 v 16:24 | Abigail |  Otrokyně měsíce
Otrokyně měsíce.


6.Kapitola


O týden později se vše vrátilo do starých kolejí. Noha už mě přestala bolet, Tom odešel zase od práce a máma se vrátila domů a byla zase zdravá a živá. Byla jsem tak ráda, že je zpátky, ale i tak jsem celou dobu, co mi léčili nohu, musela myslet na ten vzkaz a na ten přívěšek, který mi po celou dobu visel na krku. Studil a neustále se mi připomínal toho, kdo mě zachránil. A.

Nakonec přišel den, kdy jsem zase měla jít do školy, dohánět učivo a psát testy, ale jediné, na co jsem byla schopná myslet, byl on. Konečně se s ním setkám. Vážně se ho musím zeptat na jméno! Pomyslela jsem si. Doteď jsem ještě ležela v posteli a tak jsem vstala a začala si chystat věci do školy. Skákala jsem po pokoji jako králík po jedné noze (tu druhou jsem měla totálně ztuhlou) a snažila jsem se najít černé rifle a bílé triko. Zavrčela jsem, když jsem se zadrhla o jakousi pohozenou věc. Snad měsíc jsem v pokoji neuklízela tak se mi potom nemůže nikdo divit.

"Co to sakra je? "zaklela jsem dost nahlas, aby mě bylo slyšet přes půl lesa a co nejrychleji našla ztracenou rovnováhu. Zadívala jsem se na zem, abych zjistila, jaká věc mi to podrazila nohy a vykulila jsem oči. Ona to totiž nebyla žádná knížka nebo jiná podobná věc, ale černé kalhoty a bílé tričko. Věci, které jsem hledala. Měla jsem je přímo před nosem a já si jich nevšimla. Musím přestat myslet na A! napomenula jsem se v duchu, vzala věci a odbelhala jsem se do koupelny.
***

V koupelně jsem ze sebe všechno doslova strhala a vlezla si pod sprchu. Bylo tak tříčtvrtě na sedm ráno, což znamenalo, že mám ještě čtyřicet pět minut. Usmála jsem se, to je dost času.
Vím, že jsi teď zmatená, ale věř mi. Později pochopíš. Zatím si tenhle řetízek nasaď na krk a nesundávej ho. A.
Zamračila jsem se a vypla sprchu. Už zase se to stalo, ten vzkaz mi vykanul v mysli. Tyhle přepadovky jsem nenáviděla, bylo to, jako když jste zasnění a najednou vás něco vtáhne do kruté reality a ne zrovna příjemně. Vylezla jsem ze sprchového koutu, pečlivě ho zavřela a omotala si tělo ručníkem, který jsem měla pověšený na dveřích. Noha mě zase jako obvykle začala štípat, ale ne příliš bolestivě, spíš o sobě dávala vědět, jindy by mi to tak nevadilo, ale dneska jsem byla vystresovaná a teď ještě ten vzkaz, který se mi neustále zjevoval v hlavě.

Oblékla jsem se a přitom si neustále opakovala, že se musím soustředit na něco jinačího, důležitějšího.
Kdo je A.? Proč mi pomohl? Proč mi napsal takový vzkaz? Otázky, kterých jsem se nemohla zbavit ani za mák. Když jsem byla oblečená, tak jsem si ještě vyčistila zuby a učesala si vlasy do culíku. Abych alespoň vypadala k světu, když už nic. Pak jsem se vydala do kuchyně se nasnídat a následně, když jsem dojedla, jsem si zašla pro věci a vzala si bundu, (černou, jak jinak) obula si boty a vyšla ven.

***

Venku na mě čekala máma, protože se usnesla, že mě prostě do školy bude vozit autem, dokud se noha pořádně neuzdraví a já neměla jinou možnost než poslechnout. A tak jsem teď nasedala do auta na sedadlo vedle řidiče, zapnula jsem si pas a čekala, až máma nastartuje.

"Jak ses vyspala zlatíčko?" pronesla zničehonic máma a nastartovala auto z výrazným zabručením. "A co noha?"
"V pohodě, noha nebolí…"odpověděla jsem po pravdě. "A co se týče spánku…Pořád mám ještě noční můry."
"To mě mrzí…" auto se rozjelo a vydalo se na cestu ke škole.
"Příště ti dám nějaký prášky na spaní jo? "

"To bys byla hodná. Díky, mami." poděkovala jsem a pak bylo už jen ticho. Máma se na nic neptala a já se neměla ke slovu, takže jsme ke škole dojeli mlčky.

***

"Užij si školu, zlato a kdyby něco tak zavolej nebo napiš a já se tu hned zjevím." usmála se na mě máma když jsem vystupovala z jejího červeného auta.
"Ahoj, Mami, kdyby něco ozvu se." A s těmi slovy jsem vystoupila z auta a namířila si to k bráně školy, zatímco máma se rozjela (I s autem.), zabočila a zmizela mi s dohledu.

"Tak jo uvidíme ,co si o mě tahle škola vymyslela za pomluvy…"poznamenala jsem si pro sebe a opřela jsem se o zeď u brány do školy.
"Hlavně, aby to nezkomolili…Aby se ze mě náhodou nestala hvězda." Zasmála jsem se pro sebe…

Předchozí díl(ten kdo ho psal a odkaz )
Další díl.(kdo ho píše a odkaz )

Takže je tu další kapitolka, tentokrát jsem ji psala já. Pěkné čtení přeju.
Abigail =) !!!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Violett Violett | Web | 19. října 2013 v 16:20 | Reagovat

Opět si nezklamala. Popravdě se mi už nechce psát, jak to máš užasné, protože bych to stále opakovala. A tak jen napíšu: "Jen tak dál."

2 Abigail Abigail | Web | 20. října 2013 v 20:08 | Reagovat

[1]: děkuji ti =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama