Anděl a Ďábel 11.kapitola

21. června 2014 v 8:32 | Abigail |  Anděl a Ďábel

Táta

Sarah


Když jsem dorazila domů, čekalo mě překvapení. I když jsem si nebyla jistá, jestli to bylo příjemné nebo nepříjemné, že mi táta otevřel přímo před nosem. Monik vystupovala o zastávku dříve a tak jsme se jen rozloučili, sáhodlouze rozloučili a ona vyrazila domů.

Takže když jsem teď stála před tátou, byla jsem hodně překvapená. Už dlouho nebyl takhle brzo doma. Už dlouho jsme spolu nevečeřeli. Od matčiny smrti to bylo stejné. Chvílemi jsem dokonce mívala i strach, že už se to nespraví, ale nakonec se přece je něco zlepšilo. Za což jsem byla samozřejmě ráda.
"Ahoj, tati." pozdravila jsem ho.

"Ahoj, Sarah." oplatil mi pozdrav a usmál se. Pak ustoupil ze dveří a vpustil mě dovnitř na chodbičku, abych si mohl vyzout boty. Když jsem skládala boty do botníku, sundala jsem si tašku, která i málem spadla. Konečně se mi to podařilo. Byla jsem nervózní, ale zároveň šťastná z toho, že je táta doma. Připadalo mi to takové...správné. Protože, když se celou dobu neukázal, měla jsem pocit, jako by se mě bál vidět. Připadalo mi, že se až moc podobám mámě, měla jsem pocit, že právě proto se mnou tráví tak málo času. Nejspíše se tedy dneska dozvím, proč to dělal. Alespoň v to doufám.
Vzala jsem si tašku zpátky a otočila se na tátu, abych se zeptala, kdy bude večeře, ale on mě předběhl se svou odpovědí dříve.

"Za půl hodiny by to mohlo být hotové." oznámil mi s tím stejným úsměvem. Z jeho úsměvu jsem pomalu dostávala husí kůže. Měla jsem pocit, že dneska se stane něco přelomového, akorát jsem si nebyla jistá, co to bude.
"Musíme si promluvit, holčičko." uslyšela jsem tátův hlas a otočila jsem se k němu.
"Cože? " zeptala jsem se.

Táta už tam, ale nebyl. Zamračila jsem se a vydala jsem se do svého pokoje, vybalit si věci na učení a nachystat se na další den.
***

Uběhlo půl hodiny, když mě táta po sprše zavolal k večeři, abychom se najedli a potom si takříkajíc promluvili. Vůbec jsem netušila, co se mi táta chystá sdělit, takže s toho, že spolu máme po tom dlouhém čase odloučení mluvit, ve mně zanechávalo nervozitu. A trochu melancholie z toho, že budu s tátou, po opět, tak dlouhém čase.

A tak jsem si vysušila vlasy a vydala jsem se po schodech dolů do kuchyně, ke stolu. Táta už tam na mě čekal s talířem plným míchaných vajíček, teda se dvěma, ale nějak mě zaujal už ten první, protože se mi nezdálo, že by se to hodilo, zrovna na večeři. Přesto jsem, ale vešla dovnitř, odsunula židli, posadila jsem se a pustila do jídla. Musela jsem přiznat, že to je výborné, dlouho už jsem tátovy vajíčka neochutnala, myslím, že to bylo od máminy smrti, tehdy jako by se táta uzavřel do sebe a přestal se o mě zajímat, tak mi to, alespoň připadalo.

Mezí námi bylo ticho. Měla jsem chuť ho přerušit, přesto jsem to nechtěla být já, kdo první promluví. Zdráhala jsem se to udělat, už jen kvůli tomu, že jsem nevěděla, co říct. Nakonec jsem ani promluvit nemusela, protože se slova ujal táta.

"Jak bylo ve škole? " zeptal se táta. "Nějaký novinky? Máš kluka? Jak se ti daří? "
málem jsem se udusila soustem, které jsem právě polykala. Tohle jsem teda nečekala, ale budiž.
"Šlo to, docela. A žádné novinky nemám, alespoň ne úplně čerstvé. Kluka nemám. A ano jde to docela dobře." odpověděla jsem chraplavě a pak sáhla po skleničce, abych se napila a zahnala tak pachuť v ústech a škrábání v krku. Táta si mě, chvíli prohlížel, pak opět promluvil.

"A někdo v okolí tě nepřitahuje? " položil mi další otázku až příliš zhurta, měla jsem pocit, jako by chtěl vědět něco o někom konkrétním a jediný, kdo by mě snad mohl přitahovat je Justin, ale tam si nejsem sama jistá.
"Ne." zalhala jsem, protože, jsem nechtěla zmínit ani tou divnou přitažlivost mezi mnou a Connorem, a taky bych se pak musela nejspíše zmínit o mámině deníku a to jsem v úmyslu rozhodně neměla, alespoň prozatím.

"Fajn." prohrábl si vlasy a já jsem se znova napila, pořád mě ještě škrábalo v krku, ale už se mi mluvilo o moc lépe. Zadívala jsem se na tátu a zpozorovala na něm, že je nervózní, poznala jsem to podle toho, jak si poklepával nohou o zem a prsty o stůl. Něco mi chce říct, ale neví, kde začít. Pomyslela jsem se a poškrábala se vzadu na krku. Najednou mě to začalo svědit a to svědění se mi, ale vůbec nelíbilo. Byla to předzvěst něčeho, co nebude ani v nejmenším dobré.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 21. června 2014 v 10:10 | Reagovat

Páni tak tohle si už vůbec nepamatuju... takže začínáme čtení znnova, jinak moc pěkná kapitolka :) ;)

2 Rexxanna Rexxanna | E-mail | Web | 21. června 2014 v 12:15 | Reagovat

Jáj... to musím číst od začátku... jinak budu mít vynechávky.. :D Takže musím od znova... :D

3 Abigail Abigail | Web | 21. června 2014 v 14:29 | Reagovat

[1]:Děkuju =)

[2]:
PS: pro všechny, ta kapitola, nijak nenavazuje na něco předchozího, myslím, ono se to taky trochu vysvětlí v té další kapitola Anděla a ďábla. Teda doufám.

4 Violett Violett | Web | 2. července 2014 v 18:32 | Reagovat

Pájo, to mi nedělej :-D V tom nejlepším to utneš. Pájo, Pájo, Pájo....že se nestydíš, tak trápit svou kamarádku :D

5 Abigail Abigail | 13. září 2014 v 14:11 | Reagovat

[4]: to přežiješ =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama