Otrokyně měsíce 19.kapitola.

12. června 2014 v 10:00 | Abigail |  Otrokyně měsíce
Sicepozdě a nejspíš to máte přečtené u Callie, ale nevadí...
Otrokyně měsíce.



19.kapitola


Zírala jsem na okno, kterým před malou chvílí vyskočil Lukas. I když jsem už věřila tomu, co mi Adam a ostatní pověděli, byl to pořádný šok vidět někoho, jak se mění na vlka. Moje pootevřená ústa a výraz v očích musel napovídat, že tohle jsem nečekala, protože Adam se ke mně opatrně přiblížil.
" Je to zvláštní, že? Takhle to vidět." Zavrtěla jsem hlavou.
" Zvláštní? Já bych neřekla, že to bylo zvláštní. Tohle bylo… Sakra! Vždyť se proměnil! Přímo tady! A vyskočil ven! Kam vůbec běžel?" někde uvnitř sebe jsem to tušila. Věděla jsem, že to má co dočinění s tou vůní. Máta a vanilka. Teď už jsem ji téměř necítila. Jen když jsem se začala opravdu soustředit, zachytila jsem lehounký náznak toho, že tady kdy něco vonělo.
" Myslím… " odmlčel se Adam. " že běžel za tím, kdo tě proměnil." Další šok. Povytáhla jsem obočí a zírala na něj.
" Cože? Vždyť já ale nevím, kdo mě proměnil. Neřekla jsem mu žádné jméno. Tak jak…" nedořekla jsem to, jelikož mi skočil do řeči.
" Ty možná ne, ale Lukas to zřejmě ví." Začínala jsem být čím dál více zmatená.
" Adame, já to nechápu. Jak to… Jak to může vědět? A co ta vůně?" Posmutněle se na mě usmál. Sedla jsem si do pohovky a on si přisel kousek ode mě.
" Lukas ví téměř o všech vlkodlacích, kteří se tady okolo pohybují. Není divu, že má nějaké podezřelé…" přestal mluvit. Ústa stáhl do tenké linky a očima zkoumal mou tvář, jakoby hledal náznak toho, že příští zprávu už neunesu. A měl pravdu. Neunesla.
" A ta vůně… Já ji sice necítil, ale myslím si… mám pocit…" zase se odmlčel. " Ten vlk byl zřejmě tady. Poblíž domu. Hledal tě Jaine. A teď už tě našel." V tu chvíli jakoby se mi propadla země pod nohami. Z okrajů místnosti se ke mně hnala temnota. Pohovka se pod mou váhou začala propadat hlouběji a hlouběji a moje hlava třeštila. Chtěla jsem říct, že je mi nějak špatně, ale jediné, co jsem zvládla, bylo otevřít pusu. A potom nic. Jenom černo.
Opatrně jsem zamrkala očima. Ležela jsem na posteli. V pokoji. Pokusila jsem si sednout, ale moc se to nevydařilo a tak jsem raději zůstala položená na zádech.
" Jaine, jsi v pořádku?" zeptal se mě známý hlas. Zamračila jsem se a rozhlížela se po pokoji. V jeho rohu postával Adam, na tváři ustaraný výraz.
" Co se stalo?" odpověděla jsem otázkou. Zavrtěl hlavou a v očích se mu zračila omluva.
" Omdlela jsi." Řekl a přešel k mé posteli blíž. Chvíli jsem lovila v paměti, proč že jsem to sebou vlastně sekla. A ne a ne si vzpomenout.
" A proč?" zeptala jsem se. Adam se na mě nechápavě zadíval. Jeho pocity se strašně rychle měnily. S ustaranosti, přes omluvu až po zmatenost.
" Ty si to nepamatuješ? Lukas se proměnil a vyskočil oknem. Zřejmě běžel za tím, kdo tě proměnil, protože ucítil nějaký pach." Máta a vanilka. Vytanulo mi v mysli a okamžitě, jako když zapnete zrychlený film, mi naskákaly všechny vzpomínky. 3. Podmínka. Rozhovor. Vůně. Proměna. Všechno bylo zpátky a moje hlava už zase protestovala. Ta nesnesitelná bolest se vrátila taky. Rukama jsem se chytila za hlavu a schovala ji mezi kolena.
" Mám pocit, že mi exploduje mozek." Šeptla jsem s hlavou skloněnou. Adam si zřejmě přisedl na postel, protože jsem cítil, jak se matrace pod něčí váhou prohnula.
" Je mi to líto, Jaine. Musíš vydržet. Ani ne tři dny a bude to lepší. Uvidíš." Nebude to lepší. Za tři dny se proměním. Bude ze mě právoplatná zrůda. Monstrum.
" Já mám strach." Zašeptám. Adam si přisedne blíž a zadívá se mi do očí. Ruku mi dá za záda a začne mě po nich hladit.
" Nemusíš se bát. Poprvé to sice bývá více nepříjemné, ale zbavíš se veškeré bolesti. A netrvá to dlouho. Alespoň ne tak dlouho, jak by sis…" zavrtím hlavou.
" Tohohle se nebojím. Bojím se toho, že až se proměním… Už to nebudu já. Změním se." Povytáhne koutky úst.
" Jaine, nezměníš se. Budeš pořád ta krásná, úžasná a milá dívka, jakou jsi teď."
" Myslíš?" zeptám se a zadívám se mu do očí. Jsou v nich jakési jiskřičky. Plamínky, poskakující v téměř šedých očích.

" Já to vím." Odpoví sotva slyšitelným hlasem a aniž bych stihla cokoliv říct, cítím jeho měkké rty na svých. První polibek jako by byl spíše lehkým ochutnáním. Nevyslovenou otázkou. Časem, kdy jsem mohla ucuknout. Ale já to neudělala. Neuhnula jsem. Nechala jsem se pomalu spalovat jeho žárem. Ohněm, který se mi pomalu rozhoříval v nitru. A za chvíli už nebyly žádné problémy. Žádná bolest hlavy ani změna. Byla jsem jen já a on. Bylo pouze tady a teď.

Předchozí díl(ten kdo ho psal a odkaz )
Další díl.(kdo ho píše a odkaz )
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 12. června 2014 v 17:16 | Reagovat

Jak jsem psala u Cally, úžasná kapitola :) :)

2 Abigail Abigail | Web | 12. června 2014 v 19:53 | Reagovat

[1]: díky =)

3 Abigail Abigail | Web | 12. června 2014 v 19:55 | Reagovat

[2]: psala ji Callia a je vážně úžasná =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama