Otrokyně měsíce 21. Kapitola

27. srpna 2014 v 17:01 | Abigail |  Otrokyně měsíce
Otrokyně Měsíce.


21. Kapitola


O tři dny později…

Umírám… Já umírám! Ta příšerná bolest se táhla z mé hlavy, pokračovala přes hrudník a končila v prstech na nohou. Křičela jsme tak, jak jsem ani nevěděla, že jde. Slzy se mi kutálely po tváři jedna za druhou a byla mi zima. Ruce jsem měla vložené v Adamových dlaních.
"Já vím, že to bolí. Ale už musím přečkat jenom dnešní den. Musíš vydržet do večera a potom to bude v pořádku."
"Tak ty víš, jak to bolí?! Prožil si to někdy?!" zakřičela jsem na něj.
"Ne, ale moje sestra prožívala to samé," odpověděl mi odtažitým hlasem. Zatřepala jsem hlavou, ale bolest se ještě vystupňovala a tak jsem přerývavým dechem šeptla.
"Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak. Já jen… Je to těžký! Mám pocit, že za chvíli se mi celé tělo roztrhne na dva kusy!" Adam se malinko usmál a položil si mou hlavu na své rameno. Začal mě hladit po vlasech a neustále šeptal uklidňující slova. Při každém větším bodnutí bolesti jsem zakřičela a Adam leknutím nadskočil.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala jsem se v jedné z málo bolestivých chvil.
"Na chatě," odpověděl prostě.
"Na jaké chatě?" zeptala jsem se a Adam se nervózně ošil.
"No… Já vlastně ani nevím. Našel jsem nějakou chatu vysoko v lesích, aby si mohla večer jenom vyběhnout a nemusela nikam zvlášť nechodit." Pokrčil rameny. Kdyby mě bolest nebrala tolik síly, vytřeštila bych na něj oči.
"Takže jsme se vlastně vloupali někomu do chaty?!"
"Teoreticky jsme se tady nevloupali. Klíček byl hodně špatně schovaný pod květináčem. Odemkl jsem si, takže…" šibalsky se usmál. Plácla jsem ho do ramene a samotnou mě překvapilo, že nepřišla žádná bolest, zato Adam sebou cukl.
"Tohle už prosím tě nedělej."
"Proč?" chtěla jsem vědět. Podíval se na mě, masírujíc si své rameno.
"Sice ses ještě neproměnila, ale sílu už máš pořádnou. Dokud se to nenaučíš kontrolovat, můžeš někomu ublížit." Pohledem sjel na své rameno a potom s úsměvem na rtech dořekl. " Nebo někomu vykloubit nebo pořádně pohmoždit rameno." Rty se mi roztáhly v úsměvu. Chtěla jsem si do něj nějak rýpnout, jako že nemá být taková citlivka, ale bolest mi zmrazila slova v hrdle. Škubla jsem sebou a snažila se na nic nemyslet, ale nešlo to. Jakoby ta bolest měla svou vlastní barvu, kterou vidíte a cítíte při každém mrknutí, při nadechnutí a vydechnutí, při každém pohybu. Bylo to strašné a připadalo mi, že se to každou minutou zhoršuje.
"Ještě chvilku a bude po mě!" křikla jsem, i když seděl vedle mě.
"Už jenom chvilku." Pohlédl na svůj mobil a po tváři mu přelétl stín, ale za okamžik zmizel.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se a Adam mlčel.
"Tak kolik je?!" zvýšila jsem hlas a sama nevěděla proč. Vždyť to není zase tak důležité, tak proč řvu?
"Čtyři."
"A to je podle tebe chvilka." Řekla jsem sklíčeně a poposedla si. Celou době jsem seděla na podlaze, zakrytá huňatou dekou a opřená o dřevěnou stěnu. Sedět někomu cizímu na pohovce a ještě se tam svíjet bolestí mi přišlo divné. Ale to, že jste se k někomu vloupali ti divné nepřijde? Zašeptal nějaký tichý hlas v mé hlavě. Ušklíbla jsem se, ale můj úšklebek se ztratil v grimase bolesti. A potom mi něco došlo.
"Adame? A jak to bude s tou smečkou? Neznám toho, kdo mě proměnil, ale říkal si, že Lukas ho možná zná. Že ví, kdo to udělal. Myslíš… Myslíš, že mě přijme? Já nechci k Farienovi." Otřepala jsem se zimou a Adam si mě k sobě přivinul.

"Určitě. A pokud ne… Slibuji ti, že nedopustím, aby tě Farien získal. Za žádnou cenu." Usmála jsem se a přitulila se k němu blíž. V tu chvíli jsem si myslela, že to možná dopadne dobře. Že když přežiju dnešek, bude to v pořádku. Jenže to jsem byla hloupá a naivní. Teď vím, že mě měla napadnout slova, jež mě strašila ve snech. Sny jsou odrazem budoucnosti, Jaine. Je dobré jim věřit!

Předchozí díl(ten kdo ho psal a odkaz )
Další díl.(kdo ho píše a odkaz )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama