Anděl a Ďábel 13. kapitola

20. prosince 2014 v 15:30 | Abigail |  Anděl a Ďábel



Miluju tě.


Ráno mě probudil budík. Nevraživě jsem ho vypla. Měla jsem špatnou náladu. Včerejšek byl složitý. Vlastně se mi nechtělo jít ani do školy. Nechtěla jsem se střetnout s Connorem a nechtěla jsem vidět ani Justina. Bylo mi na nic. Monik byla má jedná naděje, ale bála jsem se jí to říct. Znělo by to šíleně. Říkala jsem ji téměř všechno. Podržela mě, když mamka umřela. Dokonce přivedla i Justina. Věděla, že se mi líbí. O přitažlivosti ke Connorovi jsem jí neřekla. Mrzelo mě to. Měla bych ji říct všechno. Za to co pro mě udělala, jsem jí to dlužila.
Ale taky jsem jí dlužila svou podporu. Poslední dobou jsem se jí na nic neptala. Připadalo mi, jako bych na ni kašlala.
Pokývla jsem hlavou. Rozhodně se zeptám, jak se má, rozhodla jsem a šla se připravit do školy.
***

Na autobusovou zastávku jsem dorazila ještě s předstihem. Měla jsem nutkání pořád koukat na čas na mobilu, protože jsem nebyla zvyklá čekat. Kromě tohoto nutkání, jsem byla i strašně nervozní. Nevěděla jsem proč. Neměla bych být nervozní, Teď už konečně znám pravdu. Neměla bych být nervozní z toho, že jedu do školy. Měla bych být klidnější. Tak proč? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Věděla jsem, co mám dělat. Věděla jsem, že se musím Connorovi vyhnout, i kdybych ho měla záměrně ve všem ignorovat. Ale moje nervozita se netýkala právě Connora, týkala se taky Justina. Vybavila jsem si poslední scénu, která mezi námi proběhla, a mimoděk jsem zčervenala.

Autobus konečně přijel. Nastoupila jsem dovnitř. Očekávala jsem, že Monik nastoupí hned další zastávku, ale nestalo se tak. Nejspíše jede, až tím dalším. Možná je nemocná, ale včera to nevypadalo, že by jí něco bylo. Co se stalo? Mé myšlenky se každou chvílí přesouvaly jinam. Mátlo mě to. Nechápala jsem, co to se mnou sakra je. Bála jsem se snad? Nechápala jsem svoje pocity. Těkavě jsem se rozhlížela po okolí a hledala sebemenší záminku, jak utéct. Možná bych se mohla vypařit. Před tou zničující pravdou, která na mě začínala dorážet právě teď. Neměla jsem se, jak Connorovi vyhnout, aniž bych mu všechno nevyžvanila. Zajímalo mě, jestli to ví. Kdo je on? Kdo jsem já? Ví, že má v sobě krev ďábla? Rozhlédla jsem se po autobuse a zastavila jsem se na jedné siluetě, úplně vpředu u komory pro řidiče. Měla jsem z té osoby divný pocit. Byla vysoká. Vlastně to byl muž. Měl stejné vlasy, jako míval Connor. Napadlo mě, že by to mohl být jeho táta, ale ten by touhle dobou nikam nejel. Nebo ano?

Do mých zmatených myšlenek se vloudil pocit nejistoty a pochybností. Ještě chvíli jsem jej pozorovala. Poté jsem se odvrátila a zadívala se z okna. Autobus už se blížil k zastávce, kde jsem měla vystupovat. Cesta uběhla, až překvapivě rychle, oproti ostatním dnům.

Když autobus zastavil, vystoupila jsem a vydala jsem se do školy. Šla jsem rychle, jako bych se školy nemohla dočkat. Muselo to být komické, ale tek to nebylo. Kdybych šla jen o něco pomaleji, otočila bych se a jela zpět domů. Místo toho jsem jen došla ke škole a vešla dovnitř.

Hned jsem šla do šatny. Naštěstí pro mě tam nikdo nebyl. Sundala jsem batoh ze zad a položila ho na lavičku. Najednou mi bylo lehčeji. Škola byla někdy dost těžké břemeno. Potom jsem si sundala ostatní venkovní oblečení a boty.
Naivně jsem doufala, že nebudu muset vidět ani Connora ani Justina, ovšem mýlila jsem se. Chvíli před tím, než jsem se rozhodla k odchodu, se v šatně objevil Justin.

Vždycky jsem si myslela, že jezdí dříve. Můj pohled na něm zůstal, moc dlouho. Musel cítit jeho intenzitu, protože jakmile se i on vyvslékl, pohlédl na mě. V jeho očích šlo vidět jakési napětí. Vypadal nevyspale. Zamračila jsem se.
"Ahoj." pozdravila jsem ho jemně.

"Ahoj, Sarah." pozdravil mě on. Dlouze jsme si v nastalém tichu hleděli do očí. Ani jeden z nás se nepohnul.
Pak se Justin sehnul, aby si vyzul boty, ale zastavil se v půli pohybu. Narovnal se zpátky. Došel ke mě a aniž bych to nějak očekávala, sehnul se políbil mě. Neměla jsem šanci uhnout. Jeho ruce mi spočívali na tvářích, které se prudce rozhořely a zčervenaly.

Ten polibek byl intenzivní. Jeho jazyk se otřel o ten můj, ale jen lehce. Nakonec jsem mu polibek stydlivě oplatila, aniž bych věděla, co to sakra dělám. Svět jako by neexistoval. Moje rozumné uvažování se kamsi vytratilo. Když se odtrhl, zmateně jsem k němu vztáhla ruku. Viděla jsem, jak se postupně po jeho tváři rozlil úsměv.
Vzpomněla jsem si na náš včerejší rozhovor, který mi už připadal, jako kdyby se odehrál před pár lety a ne včera.

"Byla Monik jediná, kdo měl starost? "
"Co? "
"Já jsem..."
"Nebyla jsi to náhodou ty? "
"Odpověz mi. Bylas to ty nebo Monik? "
"Monik."
"Lhářko."

"Proč?" zeptala jsem se tiše. Zvedl mě na nohy, aby mě mohl obejmout.
"A proč ne? "optal se na oplátku. Neodpověděla jsem. Vlastně jsem ani odpovědět nechtěla. Neznala jsem odpověď na to, proč by mě neměl líbat. Líbilo se mi to. Na druhou stranu jsem pociťovala vnitřní obavy, o tom, co bude dál.
"Máš mě ráda, viď? " Justin znova promluvil. Nadechla jsem se. Měla jsem ho ráda. Vlastně se mi i líbil. Ba co víc, milovala jsem ho.

"Ano." odpověděla jsem nakonec. Bylo to jen váhavé kňunknutí, ale jemu to zřejmě stačilo.
"Já tě miluju, tak to je v pořádku." překvapeně jsem vydechla. Pak se ozvaly kroky. Okamžitě jsem od Justina odskočila a on se jen pobaveně usmál.

Do šatny vešel Connor. Odložil si věci. Oba dva jsme rázem ztuhli na místě. Chvíli se nic nedělo. Mlčky jsem se natáhla pro své věci a vzala si batoh na záda.
"Jdu do skříňky." Oznámila jsem Justinovi soustředěně.
"Taky musím do skříňky." řekl a šel ke dveřím do šatny. Connor po nás střelil nic neříkajícím pohledem a pak se věnoval vyzouvání bot.

Já jsem mezitím následovala Justina ke skříňkám. Zajímalo mě, jestli si Connor všiml mých rozpaků a rozpálených tváří. Jestli ano, bude z toho opravdu velký problém. Nebo mě konečně nechá na pokoji. Tím by se vyřešili všechny problémy. Jak s krví, tak i přitažlivostí.



Jak se vám líbila kapitola?
Abigail =)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 21. prosince 2014 v 17:51 | Reagovat

Krásná kapitola! Možná bys mohla dělit odstavce, dát mezi ně prázdný řádek, líp se to pak čte ;) Moc se těším na další díl ;)

2 Abigail Abigail | 22. prosince 2014 v 17:09 | Reagovat

[1]: příště to oddelím =) a děkuju =)

3 myevent myevent | 26. prosince 2014 v 20:28 | Reagovat

Jak píše Eliza, tak bych to taky tak ten koment napsala!Fakt supr kapitola !

4 Abigail Abigail | Web | 27. prosince 2014 v 12:30 | Reagovat

[3]: Děkuju =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama