My real life - The Soul

2. prosince 2014 v 21:08 | Abigail |  Other things
Ahojky, toto je takový "uryvek" z mého života. Je to hodně zmatené, nemusíte to ani číst. Přidávám k tomu i písničku, která má v dalším článku text. Takže jestli si to přečtete je jen na vás.
Je to music video na Divergenci.



Nikdy jsem nebyla taková ta silná a seběvedomá dívka. Od začátku jsem byla nespolečenská a tichá. Neměla jsem potřebu se s nikým bavit. Jenže pak mě to začalo trápit. Netrápil mě fakt, že jsem byla tichá. Vadil mi fakt, že mi to lidé vyčítali. Vyčítali mi, že téměř nechodím ven. Že fůrt sedím doma u počítače a že tak nepoznám nikoho nového. Ve škole jsem seděla sama, nebo mě šikanovali. Zkrátka jsem nepatřila mez "elitu" třídy. Vždycky jsem byla na okraji společnosti. a vlastně je to tak pořád. I v součastnosti jsem radší sama, až na jednu vyjímku. Moji nejlepší kamarádku. Je pro mě, nevím jak to vyjádřit. Je pro mě velmi důležitá, už jen to, že tady vždy pro mě je je velká úleva. Nevím, co bych bez ní dělala. Nevím, co bych si počala bez ní. Moc jí děkuju, že tu pro mě je a vždy byla. I když nejsem zrovna nejlepší člověk, kterého mohla potkat. Jsem náladová a přetvařuju se. Snažím se být napomocná, tam, kde to jde, ale lidi toho využívají. Berou mě jako samozřejmost. Jsem jen formalita, ale co kdybych jim odmítla pomoct. Co kdyby mě poznali blíže a zjistily kdo vlastně jsem? Myslím, že se jim nechce. Bývám dost sobecká. Ale pomůžu kdekoli, kde můžu nebo se o to, alespoŇ snažím.
Chtěla bych být silnější, abych se lépe poprala s okolím a křivdami, které vlastně nejsou někdy ani křivdami, jen mi to tak připadá. Myslela jsem si, že si na tu vinnu zvyknu. Na ty povity, kdy shazuju vše na sebe a nechci vidět, zápory ostatních. Na to, jak naopak svaluju vinnu za své "hříchy" na ostatní, abych se tím nemusela zabývat. Je to špatné? Z jedné stránky ano. Bolí to, ale bolest mi vlastně ukazuje, že žiju. Ve většině případů.
Už, když tohle píšu, bolí mě ruka. Mám v ní křeč, ale nevadí mi to. Zajímá mě, jetli tu po mě něco zůstane. Třeba jen tohle malé vykecávání. Vykecávání mé duše.
Má to v sobě kousek ze mě. Ale nemusite to brát vážně. Když to budete číst, nemusíte se nad tím zamýšlet. Přece jen to není váš život, ale můj. Není proč se zabývat problémy, které jsou jen mé. ALe ten výkec mi nejspíše pomůže. Pomůže mi i to, že sem píšu něco, co je pro mě zvláštní. Neumím to popsat. Vlastně jsem se tomuhle psaní dlouho vyhýbala.
Psaní deníku není moje parketa. A on to není deník. Je to jen záznam. Vypravění. Říkejte si tomu, jak chcete. Pokud vás to nezaujme na začátku nečtěte to.

Jednou, když jsem se konečně odhodlala se s někým bavit, tak jsem na to tvrdě doplatila. Byla to slovenka. Bavili jsme se rok. Ale je pravda, že jsem radši ustoupila z cesty jiné holce. Ta holka mě nejspíše nesnášela. Prostě jsem o tu jedinou kamárádku přišla a pak se to se mnou poslední rok na zakladní škole vezlo. Když jsem přešla na střední zlepšilo se to, ale stejně jsem radši sama, nebo se svou nej kamarádkou.
Je to pro mě o hodně jednoduší, než být ve tříde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tina Tina | Web | 3. prosince 2014 v 21:06 | Reagovat

Wau....je to pěkný úryvek. Mám to hodně podobné, jako ty....na základce jsem byla outsider mimo. Nebyla jsem nikdy a ani teď nejsem společenský tip. Ráda jsem zůstávala tichá, ale nevadilo mi to. Teď když jsem přišla na střední je to jiné...začala jsem znova s čistým štítem. Moc se toho nezměnilo, ale už je to lepší. Stále jsem spíš ta co pozoruje. Ty máš aspoň jednu kamarádku, a věř, že mít někoho takového bych chtěla taky. Máš štěstí. Líbil se mi tenhle článek....díky, Abigail :)

2 Abigail Abigail | Web | 4. prosince 2014 v 18:08 | Reagovat

[1]: Není zač...Opravdu jsem ráda, že tu pro mě je...A i já děkuju =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama