Anděl a Ďábel 15.kapitola

17. února 2015 v 18:24 | Abigail |  Anděl a Ďábel

Konec deníku (Mentální křídla)


Když se škola konečně dostala ke konci, uvědomila jsem si, že jsem celý ten čas strávila s Justinem a Connor se ani jednou neukázal. Zdálo se mi to hodně podivné. Protože obvykle si hlídá, kde jsem, alespoň pohledem. Myšlenkami jsem se zatoulala hluboko do podvědomí a přestala jsem vnímat okolí. To, že se to vůbec stalo, jsem poznala podle pohledu na Justina, kterému se hýbaly rty. Zdálo se mi to tak zpomalené a zase jsem cítila tlak na zádech mezi lopatkami. Nakonec mi zatřásl ramenem a já jsem ho opět začala vnímat.
"Mám tě doprovodit domů? " ptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

"Je to od tebe šlechetné, ale slíbila jsem, že Monik všechno vysvětlím. " řekla jsem. Zatvářil se lítostivě, ale pustil mě. Pochopil, že je lepší mě pustit a odbýt si to teď. Nejspíše.
"Dobře, jen mě moc nedrbejte." upozornil mě, když jsem se vydala chodbou pryč.
"No, to ti nemůžu slíbit." Odvětila jsem a vydala se po schodech dolů.

S Monik jsem se potkala v šatně. Vlastně tam na mě čekala. Nedočkavost v jejích očím mě neměla moc jak překvapit a přesto u mě vyvolala podivnou reakci. Vydala jsem se až k ní. Nebyl důvod čekat. Po cestě jsem si obula boty a obešla spoustu lidí, než jsem se konečně dostala k východu z šatny. Bez čekání jsme s Monik vyrazili rovnou na zastávku.
"Tak co se to mezi vámi stalo? " spustila nakonec Monik v půli cesty. Trpělivostí zrovna moc netrpěla. Ovšem nevadilo mi to. Přece jen jsem jí řekla, že jí povyprávím, co se stalo. Zasloužila si to, protože od doby, co přivedla Justina k nám domů, se ve mně něco hnulo. Do té doby jsem o něm ani trochu nepřemýšlela. Alespoň ne v tomto smyslu. Moje smýšlení se mnohdy mohlo zdát dětinské, ale uvědomit si, že jste se do někoho zdálky zamilovali, může otřást celým vaším světem, tak jak ho znáte.

"Víš, jak jsi ho o volnu dovedla k nám? " zeptala jsem se nejprve, než jsem chtěla přejít k věci.
"No? " pobídla mě lehce.
"Tak jsem..." začala jsem své vyprávění. Nejdříve jsem jí řekla o svých pocitech, celou dobu i cestou, když jsme už jeli v dopravním prostředku mi naslouchala pouze mlčenlivě, na nic se neptala. Potom jsem jí pověděla i o tom, jak mě poslala, abych si s ním promluvila, jak mě nazval lhářkou a políbil. Nakonec jsem jí řekla o dnešním ránu. Na konci celého vyprávění se mě zeptala na jednu nesmyslnou otázku.

"Jak s e to všechno mohlo stát tak rychle? " byla to spíše řečnická otázka, ale stejně jsem na ní odpověděla.
"Jak to mám jako vědět? " Monik se zasmála, a když jsme vystupovali na mojí zastávce, na chvíli me zastavila a postavila se naproti mě.

"Vlastně jsem vás chtěla dát dohromady. Viděla jsem, že o tebe Connor jeví zájem, ale nelíbilo se mi to. Má to své důvody, ale věděla jsem, že se k sobě s Justinem hodíte více. Bylo to takové tušení." pronesla a pak mě popadla za zápěstí. Vyšla a trhla se mnou, abych se vydala za ní. Znova se objevil tlak a jemná bolest na zádech v místě lopatek, ale ignorovala jsem ten pocit.

"Musíme toho ještě dost probrat." řekla mi. Pousmála jsem se.
"Dobře." vytrhla jsem se jí a srovnala s ní krok. Nebylo potřeba se domlouvat, prostě jsme šli k nám domů.

***

"Ale vážně. Connor je až moc arogantní. Nedivím se, že spolu vůbec nevycházejí." pronesla Monik, snažila se u toho udržet vážný výraz, ale moc jí to nešlo. Seděli jsme v mém pokoji a povídali si. Monik mi vylíčila, co slyšela o Justinově a Connorově hádce. Já jsem se jen usmívala a zírala jsem na plakát, který jsem měla pověšený na zdi. Přímo naproti posteli, kde jsme seděli. U okna vedle byl stůl, celkově byl tento pokoj menší, ale vůbec mi to navadilo. V některých okamžicích to bylo o hodně lepší, než mít obrovský pokoj. Navíc tady bylo útulno.

"Connor je prostě Connor." řekla jsem jen a usmála jsem se. Téměř celé odpoledne po škole jsme probírali kluky. Monik hodně často srovnávala Connora s Justinem. Já jsem ve většině případů jen poslouchala. Později, když odcházela, jsem si uvědomila, že mě Connor ani moc nezajímal. Dokud jsem jej nepřistihla z jeho partou, tak jsem pro něj byla jen šedá myška s jednou kamarádkou a kamarádem. Neznali jsme se. A tak to mělo i zůstat. Na druhou stranu, kdybychom se nedostali do křížku, kvůli nepovoleným věcem, nedozvěděla bych se o své krvi.
U dveří jsme se s Monik objali a rozloučili se.
"Měj se hezky." popřála jsem jí.
"I ty. Ahoj."

"Ahoj." a pak se dveře zavřeli a ona mi zmizela z dohledu. Po celém dni jsem si uvědomila, jak strašně jsem unavená. Navíc se mi vrátil i ten tepavý tlak na zádech. Teď, když mě nic nerozptylovalo, jsem ho snad cítila ještě více. Zkousla jsem si ret a šla jsem zpátky do pokoje. Promnula jsem si oči a došla jsem k zásuvce, ve které jsem měla mámin deník. Vytáhla jsem ho a doufala jsem, že tam něco najdu o tom tlaku na zádech.
Lehla jsem si a zalistovala v něm. Hledala jsem tu stránku, na které jsem minule skončila. Bingo! zajásala jsem v duchu, když jsem ji konečně nalistovala.

Deník:
1992
---
1993
---
7. 9.1994
Podařilo se mi osvobodit se. Je to opravdu užasný poct. George zuří a hledá mě. Schovala jsem se u Jamese. Nevím, jak dlouho nám to vydrží, ale jsem si jistá, že tady mě hledat prozatím nebude. Vlastně v to spíše doufám. Už kvůli tomu, že se u mě objevila Mentální křídla (tlak na zádech mezi lopatkami, potomci andělu to zažívají, když je čas si vybrat). Bolí to, ale ukazuje mi to, že je čas si vybrat, kdo bude ten, s kým zůstanu navždy. Jsem si jistá, že George to nebude. Milovaní a Jamesem na školní střeše brzo ráno, bylo úžasné. Sice už tam nechodíme, ale tam jsme to chtělu udělat. Vím, že James je moje láska. Láska vítězí nad vším.
1995
---
1996
---
1997
George se mě nadobro vzdal a našel si jinou dívku. Zdá se, že ji má rád, i když si tím nejsem, až tak moc jistá. Jsem šťastná, že jsem nakonec s Jamesem. Našli jsme si vlastní domek a taky brigádu. Těší mě to. Náš vztah se nestal
všedním. James mě ještě stále dokáže překvapit i maličkostmi, jako je plyšový medvídek. Miluju ho a vždycky budu.
A doufám, že i on bude milovat mě.
1998
---
1. 1. 1999
Čekáme dítě. Holčičku. Už předem vím, že porod nebude jednoduchý, ale nechci potrat. Chci, aby naše holčička vyrostla a stala se stejně silnou jako James a rozumnou jako já. Chci, aby měla vzhled po nás obou. Už se moc těším. Ještě pár měsíců a bude na světě, nemůžu se dočkat.


Na chvíli jsem přestala číst, do očí se mi vehnaly slzy. Tohle dtum je jen šest měsíců, před mými narozeninami a mamčinou smrtí. Mé slzy smáčí papír, naštěstí se písmo dá číst, ještě se tak moc nerozmazalo.


Deník:
1. 5. 1999
Den jejího narození se blíží. Těším se na něj. I když podle toho, co jsem zjistila je hodně velká pravděpodobnost, že zemřu. Sdílela jsem to i s Jamesem, ale ten o tom něchtěl ani slyšet. Vyprávěl mi o tom, jak se těší, až ji spolu budeme vychovávat. Bude se jmenovat Sarah. Přesně jako moje matka.


Dál už tam nic nebylo. Teď už jsem brečela naplno, nedokázala jsem se tomu ubránit. Matčina smrt mě bolela, i když jsem neměla tu možnost ji poznat. Deník jsem sice zaklapla, ale stočila jsem se s ním přitisknutým na prsa a brečela jsem snad dvě hodiny v kuse. Potom se vrátil táta.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama