Anděl a Ďábel 16.kapitola

3. března 2015 v 19:30 | Abigail |  Anděl a Ďábel

Setkání s Georgem


Dlouho potom, co jsem si celý deník přečetla znova (asi pětkrát), jsem přemýšlela nad tím, co dál. Smířila jsem se s tím, že mamka tušila, že zemře. Dokonce jsem věděla, kdo jsem. Ovšem netušila jsem, co je náplní mého života. A zemřu taky, když budu mít dítě? V tom případě sen, ve kterém objímám Justina a jeho malou kopii doopravdy je jen sen.
Nechápala jsem, co je náplní mého života. Samozřejmě, jsem věděla, že mám v sobě andělskou krev. Ale stále jsem netušila, co to přesně znamená. Pro mě a můj život.

Táta mi v tu noc udělal večeři a donesl mi ji do pokoje. Na chvíli si ke mně sedl na postel a ptal se, jestli mi může s něčím pomoct či jestli se nechci svěřit. Řekla jsem, že jsem v pořádku. Přestože jsem se cítila špatně. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Justina.

Ráno mi táta připravil snídani a vyrazil do práce. Popřál mi, ať se mám ve škole fajn. Jen jsem mu oplatila úsměv a kýchla jsem. Blonďaté vlasy jsem si stáhla do culíku na temeni hlavy. Nepřipravovala jsem se nijak zvlášť. Prostě jsem si vzala staré šedé rifle a modré tričko. Přidala jsem jen černočervenou mikinu. Nasnídala jsem se a vyrazila do školy. V autobuse jsem se potkala s Monik. Jen jsem se na ni pousmála.

Celou cestu o něčem mluvila, ale nebyla jsem schopná ji vnímat. Nakonec mi zamávala rukou před obličejem. Pohlédla jsem na ni a ona mě objala.
"Sarah, co se stalo? " zeptala se starostlivě. Pousmála jsem se a vymanila sez jejího objetí, abych jí mohla pohlédnout do očí.
"Víš...dočetla jsem mámin deník." řekla jsem. Nepamatovala jsem si, jestli jsem ji včera řekla io tom, ale myslím, že ne. Mělo to, co dočinění i s mou krví, o které jsem jí taky neřekla. Její reakci jsem tudíž během chvíli pochopila.
"Cože? "

"Táta mi po maminčině smrti dal její deník. A já ho začala číst. Víš, došla jsem k poslednímu zápisu. Bylo to šest měsíců před mým narozením." vysvětlila jsem jí to. Věnovala mi soucitný pohled a znova mě objala. Tentokrát ale, jak nejpevněji uměla. Téměř jsem nemohla dýchat.

"Je mi to líto." řekla a natiskla mě k sobě ještě pevněji.
"To nic. Omlouvám se, že jsem ti o tom nic neřekla." omluvila jsem se ji pohotově, zatímco jsem se snažila dostat z jejího objetí.
"V pohodě. A Justin? " zeptala se.
"Co s ním? "nechápala jsem.
"Ví to? " dodala pro vysvětlenou.

"Ne. Ještě jsme spolu ani pořádně nemluvili." odpověděla jsem. Až teď mi došlo, kolik toho o sobě s Justinem nevíme. Mělo by se to napravit. Doufám, že nebude naštvaný, že ho o něco takového žádám. Nebo podrážděný. Možná si to prostě rozmyslel. Možná.
***
Když jsme s Monik vcházeli do šatny, všimla jsem si, že tady už polovina lidí je. Connor tady naštěstí nebyl, ale šatna byla z poloviny plná. Všichni seděli na lavičkách a povídali si. Justin seděl nedaleko jedné skupinky lidí, kteří vášnivě probírali seriál, který byl pro mě naprosto neznámý.

Zula jsem si boty a uklidila jsem je do police. Potom jsem si vzala papuče. Zajímalo mě, proč je tady tolik spolužáků
Monik se taky přezula a obě dvě jsme se vydali k Justinovi. Sedla jsem si vedle něj z jedné strany a Monik z druhé. Obě zároveň jsme na něj pohlédli.

Ačkoli jsme byly tak blízko, že by si nás určitě musel hned všimnout, měl hlavu svěšenou. Dloubla jsem mu do ramene prstem. Zadíval se na mě a pak hlavu zase svěsil. Vypadal vyčerpaně a přepadle. Měla jsem pocit, že byl celou noc vzhůru, ale ani za boha mě nenapadlo, proč by to dělal.
"Ahoj." pozdravila jsem ho.

"Ahoj." odpověděl mi potichu a natáhl ruku, aby se dotkl té mojí. Propletla jsem si s ním prsty. Taky pozdravil Monik, která mu okamžitě odpověděla.
"Co se stalo? " chtěla jsem vědět, stejně jako Monik. Poznala jsem to podle záblesku zvědavosti v jejích očích. Protože takový počet lidí v šatně, nebyl obvyklý.
"Učitel dějepisu a výtvarky, dnes ráno zemřel." obeznámil nás ze situací. "Ráno nám oznámili, že dnes s největší pravděpodobností bude pohřeb, pro ty, kdo se chtějí naposledy rozloučit, jinak bychom měli dostat ředitelské volno."
Stiskla jsem mu ruku. Byla jsem překvapená a trošku posmutnělá, přestože moje skupina byla na výtvarku a dějepis jinak rozdělena, než ta Justinova. Moc jsem učitele dějepisu a výtvarky neznala, ale Justina to zřejmě zasáhlo. Měl ho rád.
"Je mi to líto." pronesla Monik, protože asi nevěděla, co jiného říct. Myslím, že Justin jí to nezazlíval. Zvedl hlavu a pousmál se na nás obě.

"Jo a dorazil Connorův táta, zřejmě našel tělo, když si chtěl promluvit s jiným učitelem." dodal.
"Ono se to stalo dnes ráno? "zeptala jsem se překvapeně.
"Jo, našli ho v kabinetu, který s ním sdílí i naše třídní učitelka." odpověděl mi a potom si opřel hlavu o moje rameno. Nevadilo mi to, ale takto důvěrné gesto mě na moment vyvedlo z míry. Zvlášť když jsem vůbec neměla ponětí, jestli spolu doopravdy jsme. Vyvolávalo to ve mně trošku zmatek. Vnímala jsem jeho dech, který mi dopadal na kůži i jeho tíhu. Bylo to příjemné.

"Aha, Connor je s ním? " zeptala jsem se. Justin se ode mě odtáhl a pohlédl mi do očí.
"Myslím, že ne. Jeho táta tu asi šel právě proto." Jeho hlas zněl nezaujatě. Ba i trošku naštvaně.
"Fajn." řekla jsem a odvrátila pohled od jeho intenzivního.

"Sarah, můžeme si jít na chvíli promluvit v soukromí? " pronesl najednou. Přikývla jsem a pohlédla na Monik. Usmála se.
"Jen běžte." pokynula nám. S tím jsme oba dva vstali, prošli jsme kolem skupinek lidí v šatně. Napadla mě myšlenka: Když máme volno, tak proč tu všichni jsou? Ale hned jsem ji zahnala, nejspíše tu chtěli zůstat až do pohřbu. Přece jen tu byla sotva polovina naší třídy. Vyšli jsme ven, Justin mě přitom uchopil za ruku a až doteď mě držel. Prošli jsme chodbou a zastavili se na schodech do druhého patra školy. Tam jsme se posadili. Celou cestu Justin mlčel.

"Víš, když Connor nedorazil, myslel jsem si, že je něco špatně. Nevím proč, ale mám z jeho táty divný pocit." pronesl do ticha. Jeho prohlášení vyvolalo v chodbě ozvěnu. Překvapeně jsem na něj pohlédla.
"Jeho otec mi nepřijde...nevím jako někdo dobrý" pokračoval. "Mám z něj špatný pocit."
"Ještě jsem neměla tu šanci ho poznat." nevěděla jsem, já přesně mu mám odpovědět.
"Já vím." řekl věcně a potom se pousmál. "Jenže kdybys něco začala s Connorem, poznala bys ho."
"Eh? " vydechla jsem a pustila jeho ruku. "Proč bych s ním něco měla mít? "

"Ze začátku to vypadalo, že nemám žádnou šanci. Navíc jsem vás viděl, jak jste se líbali." odpověděl mi naprosto klidně. Zčervenala jsem, když jsem si vzpomněla na náš polibek.
"To ještě nic neznamená." řekla jsem. Táta mě varoval. Vlastně mě to ke Connorovi táhlo hodně moc, ale nebylo to mou vinou. Zamilovala jsem se do Justina, ke Connorovi jsem cítila jen přitažlivost. A nic víc.
"Možná pro tebe ne, ale pro jeho ano. Alespoň vzdáleně."
Zamračila jsem se a ohlédla se nahoru na okraj schodů.

"To je jedno." vyhrkla jsem bez rozmýšlení. "Tebe miluji, jeho ne." vyznělo to tak jistě. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že jsem poprvé řekla, že ho miluju. Zrudla jsem až po kořínky vlasů. Chtělo se mi utéct, i když jsem neměla důvod. Jeho ruka se opět dotkla té mojí a já jsem se mu podívala do tváře.
"Miluješ mě? " na jeho tváři se objevil zářivý úsměv. "To je dobře." potom se naklonil, položil ruku na mou tvář a políbil mě. Byl to lehký polibek, který se následně vyhoupnul i v něco více. Zvlášť, když se naše jazyky vzájemně dotkly. Bylo to tak příjemné a opojné, že jsem na všechno zapomněla.

"Ehm..." ozvalo se za námi. Okamžitě jsme se od sebe odtáhli. Vzhlédla jsem, abych se podívala, kdo nás z toho vyrušila, překvapeně jsem pootevřela oči. Ten muž vypadal jako o něco starší kopie Connora. Až na to, že na sobě měl černý oblek a tvářil se pobaveně. George, mámin bývalý přítel a Connorův otec. Prolítlo mi hlavou.
"Co tady vy dva děláte? " zeptal se vážně a autorativně. Znova jsem pocítila zvláštní tlak na zádech. Bylo to podivný pocit, ale cítila jsem se chráněná. Ale i přesto jsem i cítila špatný pocit z toho muže.
"Chtěli jsme si promluvit o samotě." odpověděl mu Justin chladně, až jsem se lekla. Většinu času tak nezněl, ale teď by jeho hlas mohl zmrazit cokoli v okolí.

"To vidím, jak jste si promluvili." zrudla jsem. Chtěla jsem něco říct, ale Justin mě předběhl.
"Vrátíme se zpátky do šatny." řekl a zadíval se na mě, potom mě uchopil za ruku. Otočili jsme se a vydali pryč.
"Počkej. Nejsi ty Sarah? Mám pro tebe vzkaz od svého syna." jeho hlas mě zastavil, otočila. Cítila jsem, jak po mě klouže jeho pohled.

"Ano? " zeptala jsem se. Vyznělo to nezdvořilá, ale já jsem chtěla být nezdvořilá. Neměla jsem ponětí o tom proč, prostě mi to přišlo správné. Ať za to jdu klidně i do pekla! Nebezpečně se usmál.
"Bude potřebovat nějakou věc Myslím, že sešit z jedné hodiny. Říkal, že se můžeš dneska stavit." odpověděl mi. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Justin stiskl mou ruku o něco pevněji.
"Fajn, přijdu. Jaký sešit? " optala jsem se.
"Do matematiky." odpověděl mi rychle. Došlo mi, že ten sešit byl jen záminka, abych přišla. Vlastně jsem měla pocit, že ani nebyl od Connora.

"Stavím se odpoledne."
"Connor tě vyzvedne." řekl. Kývla jsem na souhlas. "Nahledanou." řekla jsem a otočila jsem se zpět. Společně s Connorem jsme se pak vydali do šatny. Goerge mi odpověděl na pozdrav a nechal nás jít. Nevěděla jsem, proč jsem mu to hned odsouhlasila a ten pocit ve mně hlodal celou cestu chodbou. Šli jsme mlčky.

Bude to v pořádku, když půjdu? Ozval se mi v hlavě váhavý hlas. Zahnala jsem tu myšlenku do pozadí, alespoň prozatím jsem nad tím moc přemýšlet nechtěla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama