Anděl a Ďábel 17.kapitola

17. března 2015 v 14:38 | Abigail |  Anděl a Ďábel

Vyzvednutí.


Později jsme šli všichni na učitelův pohřeb. Po pohřbu nás Justin šel doprovodit domů. Na Monikčině zastávce jsme se rozloučili a Justin jel se mnou. Připadal mi jako tělesná stráž. Od setkání s Connorovým otcem, jsme nepromluvili. Justin mě jen držel za ruku a nic neříkal.
Celkem mě to děsilo. Bála jsem se, že něco drží v sobě.
"Justine? " promluvila jsem nakonec já, když jsme vystupovali na mojí zastávce.
"Chtěl bych tam jít s tebou. Něco se mi na tom nelíbí." řekl. Jeho pohled, ač směřoval do dálky, byl odhodlaný. Zahřálo mě to u srdce, ale vím, že tohle musím zvládnout sama. Je to můj problém. Justin nečetl mámin deník ani ještě nevěděl, co jsem zač, ostatně to nevěděla ani Monik, ale to teď bylo vedlejší.
"To nepůjde. Ale děkuju za starost." pousmála jsem se na něj. Šli jsme pomaleji, než jsem obvykle chodívala. Ale nevadilo mi to. Čím později budu doma tím lépe. Čím déle mi potrvá dostat se domů, tím později bych se musela setkat s Connorem. Prolétlo mi hlavou. Zároveň s tím, jsem pomyslela na to, že to musím Justinovi říct, co nejdříve. Nechápala jsem samu sebe. Z jakého důvodu jsem mu to ještě neřekla.
Napadlo mě, že to možná bylo mé vnitřní já, které se bálo a chtělo ho chránit. Nebo taky ne. Zrovna teď jsem to rozhodně nehodlala zjišťovat. Byli jsme sotva v půli cesty, když kolem nás prosvištělo auto, rychlostí, při které jsem ho zaznamenala pouze rozmazaně. V tuhle chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, co za cvoka to bylo, prostě jsem to ignorovala.
"Víš, přála bych si, abys tam se mnou byl." poznamenala jsem. Vážně jsem si to přála, i když jsem řekla, že to nejde, musela jsem přiznat i tohle.
"Mohl by ti nějak... "ozval se Justin. Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne. Nemyslím si, že by mi ublížil. Vždyť mu ponesu jen sešit." řekla jsem a pokusila se o bezstarostný úsměv. Tím, co jsem řekla, jsem si jistá nebyla, ale proč by mi Connor chtěl ublížit, když mě políbil. Nedávalo by to vůbec žádný smysl.
"Ale-"
"Máš moje číslo a já tvoje, prostě ti zavolám. Kdyby něco." ujistila jsem ho a trošku přidala do kroku. Nechystala jsem se utéct, to ne. Jen jsem to chtěla mít, co nejdříve za sebou. Když už jsem to musela udělat, tak ať je to rychle. Stiskla jsem jeho ruku, kterou mě držel. Na povzbuzení a pak jsem jej pustila. Už jsme skoro byli u našeho domu.
"Tady mi to stačí. Budu v pořádku. Nedělej si starosti." snažila jsem se ho nějak ukonejšit, i když sama jsem se klidná vůbec necítila.
"Budu si dělat starosti." odpověděl mi na to. Potom ke mě došel, objal mě a políbil. Polibek i objetí jsem mu oplatilo. Zdálo se mi, že mě nehodlá nikam pustit. Cítila jsem se s ním tolik v bezpečí, že mě naplňoval pocit pokoje. Když jsme se od sebe odtáhli, něco ve mě nespokojeně zavrčelo: Co to děláš? Já chci zpátky!
Smutně jsem se pousmála a pohlédla jsem mu do očí.
"Fajn. Zavolám ti, až budu doma." řekla jsem.
Jen slabě přikývl na souhlas a pak se otočil k odchodu.
"Ahoj, Sarah." rozloučil se se mnou ještě a potom se vydal zpět k zastávce autobusu. I já jsem se otočila a vydala jsem se rovnou k našim dveřím. Náš dům opravdu nebyl daleko. Pomalu jsem si blížila k vstupním dveřím, když jsem za sebou zahlédla s tím.
Bleskově jsem se otočila. Leknutím jsem o krok ustoupila. Přede mnou stál Connor v celé své kráse. Na sobě měl černé oblečení. Tričko i rifle a dokonce i boty byli černé. Všechno oblečení splývalo s jeho vlasama, ale naopak jeho oči docela vynikly, hlavně skvrnky v nich. Srdce se mi divoce rozbušilo. Kousla jsem se do rtu. Nebyl nečekaná návštěva. Čekala jsem, že přijede přece, ne? Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že se mi to jen zdá. Ale nezdálo. Jeho pohled mě pálil a tlak na zádech se opět objevil. Až bolestivě mi to připomínalo, kdo jsem. Moje mentální křídla, chtěla ven, ale já jsem jim to pro tuto chvíli nemohla dovolit.
Polkla jsem a pohlédla Connorovi přímo do očí.
"Ahoj." pozdravila jsem ho tiše. Jeho oči upřené do mých, jako by nesnesly odpor.
"Ahoj, Sar." oplatil mi pozdrav a o krok se přiblížil. Stál tak moc blízko, až jsem téměř cítila jeho dech na tváři. Pud sebezáchovy mě donutil zase o krok ustoupit.
"Ten sešit mám nahoře, takže pro něj musím nejdříve zajít." plácla jsem to první, co mě napadlo.
"Aha." konstatoval. Jeho hlas zněl klidně, přesto jsem se zachvěla. Tohle se mi dřív nestávalo. Proč se teď cítím jako v pasti?
"Tak já pro něj zajdu. Počkej tady." promluvila jsem znova a odvrátila jsem se od něj. To ale byla chyba. Zezadu mě popadl kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.
"Ty se bojíš." řekl pobaveně. Na to jsem zareagovala jen vytrhnutím se z jeho náruče a úprkem ke dveřím. Až kdy jsem je otevřela a téměř zmizela za nimi, jsem si oddechla. Co to sakra bylo?
Tohle se mi s Connorem nikdy nestávalo. Co se změnilo? Netušila jsem, co to se mnou bylo. Možná to bylo tím, že jsem znala pravdu. Nebo ten pocit prostě přišel, protože jsem se bála jeho otce.
Rychle jsem vyběhla nahoru do pokoje a vyhledala jsem sešit, který chtěl půjčit. Pak mě napadlo, jak absurdní to je, že mám jet k Connorovi domů, když stačí, že mu předá svůj sešit. Seběhla jsem schody a opět vyšla ven. Connor na mě čekal pořád na stejném místě. S myšlenkou, že mu předám sešit a návštěvě se vyhnu, jsem se k němu vydala.
Nedal nijak najevo, e by si mě všimnul, až do doby, než jsem mu zaklepala na rameno a nabídla mu sešit.
"Tady máš." oznámila jsem. Trochu prkenně si ode mě sešit převzal. Strach z a nervozita byli ten tem, když jsem si uvědomila, že s ním jít nemusím. Ne nutně. Jakmile měl sešit u sebe, otočila jsem se na podpatku a vyšla jsem zpět k domu.
"Nevysvětlíš mi, co jsme brali." jeho věta mě prudce zastavila.
"Na tom není, co vysvětlovat." řekla jsem stroze. Moje srdce se opět splašeně rozbušila. On chtěl, abych s ním šla. Najednou jsem si vzpomněla, že bych se mu měla vyhýbat.
"Prosím." zaprosil a vydal se za mnou, když jsem ho ignorovala.
"Nemusím jít, když máš, cos potřeboval." odbyla jsem ho. Byla jsem na něj zlá. Nechtěla jsem s ním jít.
"Chci si promluvit. O tvé mámě a mém tátovi." Opět jsem se prudce zastavila a překvapeně jsem mu opět pohlédla do očí. On to ví?!
"Táta mi o tom vyprávěl. Chci si jen promluvit, nic víc." naléhal na mě. Nakonec jsem přece jen roztála. S nikým jiným jsem zatím o tomhle mluvit nemohla. Tížilo mě to.
"Fajn. Ale jen na půl hodiny. Maximálně hodinu, pak se vrátím." varovala jsem ho předem. I když jsem souhlasila. Přesto jsem chtěla mít nějakou jistotu.
"Díky." usmál se na mě a pak se obrátil. Vydal se k autu a já jsem ho prkenně následovala.

"Ještě mi neděkuj." zamumlala jsem si pro sebe. Ještě ne.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama