Otrokyně měsíce II. - 1. kapitola

3. dubna 2015 v 10:15 | Abigail |  Otrokyně měsíce II.
Ahoj,
Původně jsem měla v plánu napsat další kapitlu vlků, ale otrokyně měsíce byla dříve. Doufám, že to nevadí. Prolog k druhému dílu, kdyby byli náhodou lidé, kteří ho nečetli.
Sayo,
Abigail =)


1.kapitola



O týden později…

Od mé proměny uběhl sotva týden. Byl čas se zase vrátit do školy. S Adamem jsme se viděli jen krátce po proměně, potom musel domů. Nejdříve mě doprovodil zpátky k nám a následně mu volala Annabeth. V telefonu zněla rozčíleně a taky trošku dopáleně, když ji Adam oznámil, že mě doprovázel domů. Doma ho čekalo pěkné terno, ale když jsem ho přemlouvala, aby ještě zůstal, řekl, že se jeho sestra mezitím uklidní. Doufala jsem, že se nepohádají. Byla to sice Annabeth, kdo po mě prvně vyjela, ale stejně jsem nechtěla, aby se hádala i s Adamem, protože mi pomohl.


Když mi tehdy otevřel, vzal mě dovnitř a dal mi nějaké své oblečení. Moje smysly si tu vůni okamžitě zafixovali dohromady. Jeho pach se mi hned uložil do paměti. Teď už se mi zdálo, jako by tam byl odjakživa. Farien se neukázal. Jelikož jsem si z vlčí podoby pamatovala jen malinkaté útržky, takže téměř nic, vrátila jsem se nezraněná. To znamená, že mě Farien nějakým zázrakem nezabil. Potom, co jsem dorazila domů, tam na mě čekali i mamka i bratr. Ptali se, kde jsem byla. Samozřejmě pro jejich vlastní ochranu jsem řekla jen, že jsem byla a Adamem na jeho chatě. Tajemství, které skýtalo, že jsem teď plně proměněný vlkodlak, nesmělo ven. O tom mě jasně přesvědčil už Adam v chatě. Ale nelhala jsem jim. Alespoň ne úplně.

Převrátila jsem se na posteli, abych alespoň na chvíli unikla sluníčku, které se mi do pokoje dralo přes okno. Zamručela jsem, když jsem si uvědomila, že když se nevyhrabu z postele, přijdu pozdě do školy. Jenomže já jsem byla tak unavená, že se mi nechtělo. Krom toho jsem si musela doplnit učivo. S nevrlým zavrčením, jsem se vyhrabala z postele a otevřela oči. Byly ještě dost citlivé, takže se mi hned vzápětí, co jsem je otevřela, zavalili slzami. Bylo to opravdu nepříjemné, protože jsem všechno najednou viděla rozmazaně.


Ve stoje jsem se jakžtakž dopotácela do koupelny, abych si oči opláchla studenou vodou. Ale jakmile jsem se vody dotkla, ucítila jsem v každém póru své kůže nehorázný výbuch zimy. Otřásla jsem se a na rukách mi vyskočila husí kůže. Sakra! Zaklela jsem v duchu. Počkala jsem, až se moje tělo trošku vzpamatuje a teprve potom jsem si opláchla oči. Jak bylo mým zvykem, tak jsem sáhla i po hřebenu. Sevřela jsem ho v ruce a uslyšela jsem křupnutí. Opět jsem zaklela, tentokrát nahlas. Za poslední týden jsem musela koupit nový hřeben asi čtyřikrát. Bylo nehorázně těžké sehnat ten stejný, který vždycky kupovala mamka. Ale naštěstí se mi to dařilo. Pro případ, že by se to stalo znova, jsem jich koupila strašně moc.


Takže jsem tenhle položila na umyvadlo a opatrně jsem vyhledala v koupelně další. Ten jsem uchopila tak lehce, že jsem ani nevěřila, že ho držím.
"Kéž by vlkodlačí síla byl jen mýtus." Poznamenala jsem si pro sebe potichu a opatrně jsem si rozčesala vlasy. Tentokrát se mi povedlo hřeben uchovat v bezpečí. Teď, když se mi zvýšila síla a moje smysly byly citlivější, byl normální život o to těžší. Ale přesto jsem se rozhodla, že půjdu do školy. Mohla bych klidně strávit doma i měsíc, klidně i do dalšího úplňku, ale nechtěla jsem to. Jak bych mamce vysvětlovala, že se jen tak v noci vytratím do neznáma? Asi těžko.

Vzpomněla jsem si na to, jak mi Adam vysvětloval, že jakmile se nový vlk promění, je pro něj na chvíli těžší se stabilizovat. Naše síla roste a zároveň jsme někdy tak slabí, že bychom nezlomili větvičku. I naše smysly si pak dělají, co chtějí. Taky mi vysvětloval, že by to mělo odeznít asi po pár dalších proměnách. Nikdy to nebylo přesně dané. A noví vlci se špatně hlídali. Zvlášť ti jako já.


Zahnala jsem ty vzpomínky do pozadí a soustředila jsem se na to, abych to stihla do školy včas. Šla jsem se do pokoje převléct. Vzala jsem si na sebe bavlněné tričko a rifle. Doufala jsem, že se mi to nebude moc otírat o pokožku, protože to by bylo velice nepříjemné. Potom jsem sáhla po černé mikině a býlích ponožkách.


Abych dovršila svou přípravu, vrátila jsem se do koupelny, vyčistila jsem si zuby a svázala jsem si vlasy do culíku.
Nakonec jsem si rychle nachystala věci a šla jsem si udělat snídani. Měla jsem obrovský hlad. Snědla jsem tři chleby v rekordním čase a ještě bych si dala další. Ale zamítla jsem to, když jsem se podívala na čas. Už byl nejvyšší čas vyrazit. Umyla jsem po sobě nádobí a obula jsem se. Ještě jsem si vzala bundu a vyrazila jsem do školy. Asi v polovině cesty jsem si uvědomila, že mamka mi nenechala vzkaz. Poslední týden od doby, co jsem se vrátila, mi psala vzkaz každé ráno. Možná ještě nevstala. Napadlo mě a dala jsem se opět do kroku.

***

Když jsem stála na parkovišti školy, vybavil se mi můj první dojem, který jsem získala, když do mě Adam první den málem narazil. Tehdy jsem ho ještě neznala. Alespoň ne tak blízko jako teď. Kdo by řekl, že se do něj zamiluju? Pomyslela jsem si, když jsem přecházela parkoviště svižným krokem. Mířila jsem ke školní budově, která se tyčila hned za ním.


Doufala jsem, že někde vevnitř narazím na Adama. Týden jsem ho už neviděla, ale když jsem konečně vešla do budovy školy, mezi shlukem studentů u skříněk jsem neměla šanci zahlédnout nic. Kupodivu jsem nikde nezahlédla ani jeho sestru, což mě mírně zmátlo. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem z toho podivný pocit. Protože Annabeth bych nejspíše nepřehlédla. Určitě by mě vyhledala sama. Ne, že bych toužila po její společnosti po naší malé konfrontaci, ale přesto s ní Adam mohl být nebo by alespoň mohla tušit, kde se nachází.

Rozhlížela jsem se kolem a hledala něco známého, takže jsem si nevšimla, že přímo naproti mně jde jiná osoba. Vrazili jsme do sebe, ale ten kdo skončil na zemi, jsem byla já. Přistála jsem tvrdě na zadku. Vzhlédla jsem, abych se podívala, do koho jsem vrazila a omluvila se, ale když jsem si tu osobu prohlédla, myslela jsem, že mám halucinace. Protože to byl kluk z mého snu, který se odehrál ještě před proměnou.

Jeho vlasy byli kratší, černé s u jeho očí jsem pořádně nedokázala rozeznat barvu. Mísila se tam fialová, zelená, modrá a všechny možné odstíny. Na sobě měl bílé triko, jednoduchého střihu a tmavě modré chlapecké rifle. Měl i přezuvky a na krku se mu houpala kůže, na níž byl zavěšený přívěšek z kovu, který připomínal vlka. Zadívala jsem se mu do očí a on mi pohled klidně oplatil. Najednou jako by v okolí nic nebylo. Natáhl ke mně ruku a já jsem se jí chopila. Zvedl mě ze země tak lehce, jako bych vůbec nic nevážila. Kousla jsem se do rtu.

"Omlouvá-"začala jsem se omlouvat a v tu chvíli se ozval i on.
"Nedával jsem pozor na cestu. Promiň." Ještě stále mě držel za ruku. Jeho dotyk ve mně vyvolával příjemné pocity a taky touhu sklonit hlavu. Měla jsem podivný pocit, že mu musím za něco poděkovat, přesto, že jsem ho neznala. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem ten pocit zahnat pryč.


"To já bych se měla předně omluvit. Já nedávala pozor." Zamumlala jsem a urychleně jsem vymanila svou ruku z jeho. Pousmál se, ale nic neřekl.
"Musím do skříňky, takže…" vyhrkla jsem najednou a prošla jsem kolem něj.

"Uvidíme se později." Zavolal za mnou. Zamrazilo mě, ale nechala jsem to být. Nezabývala jsem se nad tím, jak to myslel, prostě jsem šla dál. Nakonec jsem si usmyslela, že se po Adamovi podívám později.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | 6. dubna 2015 v 12:26 | Reagovat

:OOOOO Jak já jsem ráda, že tuhle povídku píšeš dál! :D AAAhhhh.... :33 Je to naprosto dokonalý a já se moc a moc těším na pokračování! :3

2 Abigail Abigail | Web | 6. dubna 2015 v 16:58 | Reagovat

[1]: Děkuju =)

3 Amalkavila Amalkavila | Web | 9. dubna 2015 v 0:47 | Reagovat

[1]:,[2]: Ahojte kočky Je to krásna poviedka. Tu aj u Callie. Píšete famózne obidve.
Som rada, že sa Abi rozhodla pokračovať.
A mám vás rada i že ste moje blogerky. :o)
Majte sa krásne, veľa inšpirácie a teším sa na pokračovvanie.

4 Abigail Abigail | Web | 10. dubna 2015 v 20:52 | Reagovat

[3]: Díky =) Budu se snažit ho napsat, co nejdříve =)

5 Jess Jess | 13. dubna 2015 v 21:30 | Reagovat

Já jsem štěstím bez sebe, že jsi se na to nevykašlala a píšeš dál i bez Callie! :33 Jinak první kapitola úžasná jako vždy :3 Moc se těším na pokráčko! :D Už aby to bylo! :3 :D

6 Abigail Abigail | Web | 18. dubna 2015 v 17:42 | Reagovat

[5]: Děkuju moc, nějak mám sek v psaní, ale snad to bude od teď brzy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama