Otrokyně měsíce II. - 2. kapitola 1/2

4. května 2015 v 20:55 | Abigail |  Otrokyně měsíce II.
Ahojky, nejsem ten typ, co by psal dlouhé proslovy před kapitolami. Jen jsem chtěla poznamenat, že si nejsem jistá za jak dlouho bude další kapitola, této povídky. ALe doufám, že alespoň tahle druhá kapitola vám něco řekne a bude se vám líbit.

Sayo,
Abigail =)



2. kapitola 1/2



Do první hodiny jsem dorazila pozdě. Učitelka literatury mě jen poslala, ať si jdu sednout a ať se to příště neopakuje. Měla jsem z toho špatný pocit.

Adama jsem nikde neviděla, což mohl znamenat, že se buď opozdil, nebo nepřišel vůbec. Taky se mu mohlo něco stát. Ať jsem si s tím lámala hlavu, jak jsem chtěla, na nic jsem nemohla přijít. Utáhla jsem si culík a ucítila jsem, jak mě oproti ránu síly zase opouštějí. Cítila jsem, že jsem unavená a slabá. Byl to nehorázný paradox. Nejradši bych se vrátila domů do postele, přitom ráno bych nosila na rukou lidi a skákala do výšky deseti metrů. Samozřejmě obrazně. Rozhodně jsem nebyla žádný dopravní prostředek nebo skokan. Abych se trošku více soustředila na školu a hlavně, abych se udržela alespoň optimálně vzhůru, začala jsem kousat tužku, kterou jsem držela v ruce a zapisovala si s ní poznámky. Obvykle jsem to tak dělala, ale uběhlo sotva pár minut od mého příchodu.

Ozvalo se zaklepání a následné "dál", které vypustila z pusy učitelka. Sklopila jsem na chvíli pohled k sešitu. Slyšela jsem, jak se dveře s šoupáním otevřely, a někdo vešel. Každý jeho krok mi rezonoval v hlavě. Ať už byl příchozí kdokoli, ucítila jsem, jak se mi do žil znova vlévá energie. Vzhlédla jsem, abych se podívala, kdo to ruší hodinu a překvapeně jsem pootevřela pusu.

Před třídou stál kluk, kterého jsem potkala ráno. Kluk z mých snů. Kluk, kterého bych za žádnou cenu nepasovala do té role, ve které se octl. Chvíli jsem na ten zjev jen zírala, neschopná slova. Byl to pro mě šok, navíc, to, co jsem cítila, nebyl jen tak obyčejný příval energie. Možná jsem se mýlila, ale připadalo mi to jako vlčí GPS. To, co mi před proměnou vysvětloval Lukas. Zamračila jsem se a konečně odvrátila pohled od kluka, jenž stál před třídou a představoval se. Učitelka mu k tomu před chvílí pokynula. Zvláštní, najednou se mi zostřily smysly, takže jsem slyšela rozvášněný rozhovor party holek, které seděli za mnou. Dokonce jsem věděla i co říká můj předchozí objev zájmu.

"Ahojky, Mé jméno je Will Wilder. Bydlím kousek odsud v bytě a právě jsem se přistěhoval. Takže: Ahoj, doufám, že spolu budeme vycházet." Usmál se na celou třídu, potom ho učitelka poslala, aby si sedl do lavice. Zbytek dne probíhal vcelku normálně. Prostě jen nový student. Asi týden bude středem všech drbů ve škole a potom se to uklidní, až někam konečně zapadne. Tak to ve škole fungovalo, až na to, že já jsem ho jako někoho obyčejného neviděla. Byl pro mě zvláštní už jen kvůli těm snům.

***

Jak jsem předpokládala, Adam se neukázal ani po vyučování tak jsem se mu rozhodla napsat esemesku.

Ahoj, Jak budeš moct, ozvi se mi. Prosím. Jaine.

Příval energie, který jsem cítila z Willa, ve mně nebyl zanechán dlouho. Hned jakmile jsem zmizela z jídelny po obědě, se vytratila pryč. Takže jsem se cítila stejně vyčerpaná, jako v první hodině před příchodem Willa. Zajímalo mě, kdy si Adam všimne zprávy ode mě. Doufala jsem, že to bude ještě dneska, on byl mým jediným spojením na Lukase a já jsem s ním potřebovala mluvit o tom, kdo mě údajně proměnil. Chtěla jsem mít jistotu, že o dalším úplňku nebudu zase terčem. Zatím jsem neměla jistotu, že se mě Farien nepokusí opět zabít, když se k němu nepřidám.

Od mé proměny uběhl týden a ještě dva nebo tři zbývali do dalšího úplňku. Musela jsem se dozvědět něco o své situaci a ne jen tak sedět a koukat na kluka, který by s tím mohl mít něco společného.

***

Esemeska od Adama mi přišla, zrovna když jsem odemykala dveře. Byly tam pouze dvě slova, bez podpisu s podpisem tři.

Ozývám se. Adam

Chvíli jsem na ti jen zírala a dodávala jsem si odvahu k tomu, abych mu napsala, co jsem chtěla. Hlavou se mi honilo tolik věcí, tolik otázek. Kde jsi byl? Stalo se něco? Proč ses neozval dřív? Místo toho jsem mu jen napsala:

Můžeš se teď stavit? Jaine.

Jeho odpověď přišla během pár sekund.

Hned jsem tam. Adam.

Pousmála jsem se, vykopla jsem dveře a vešla jsem dovnitř. Nikdo nebyl doma, to jsem poznala už podle toho, že dům byl zamčený na dva západy. Odložila jsem si v předsíni věci a mobil jsem si nemotorně strčila do kapsy kalhot. Potřebovala jsem se něčeho napít. Tyhle změny sil jsem opravdu nesnášela. Odložila jsem si batoh v obývacím pokoji a vyrazila jsem do kuchyně. Nalila jsem si sklenici vody a uchopila jsem ji do ruky, jenomže když jsem ji chytla pevněji a chtěla se napít, tak se mi roztříštila v ruce. Zaklela jsem a upustila ten největší kus na zem. Všude v ruce jsem měla střepy a ošklivě to krvácelo. Zazvonil zvonek. Nejspíše to byl Adam. Znova jsem zaklela, tentokrát sprostě a vydala jsem se mu otevřít.

Došla jsem do předsíně za neustálého skřehotu zvonku, protože už mě to po dvou minutách začalo pěkně štvát. Otevřela jsem Adamovi dveře. Vypadal podivně nevyspale, když mě uviděl, usmál se.
Byl to něžný hřejivý úsměv. Teda až do té doby, kdy si všiml mé ruky.
"Proboha, co se stalo? " ta otázka nebyla neobvyklá, ale já jsem byla podrážděná. Nejen, že jsem se nenapila a také jsem rozbila skleničku a měla bych si z ruky vytáhnout ty střepy, ale najednou mi to bylo jedno. Nebýt proměny, nikdy by se to nestalo.

"Co by se mělo stát? Jen musím uklidit blbou kuchyni od střepů, než se vrátí mamka. Stokrát jsem si rozbila hřeben při česání a krom toho ještě ani nejsem ve smečce. Co by se sakra mělo stát? " myslím, že někde v polovině jsem zvýšila hlas. Uvědomila jsem si to, ale až jsem domluvila. Adam na mě jen zaraženě zíral a pak se natáhl pro mou zraněnou ruku.

"Omlouvám se, tak jsem-" než jsem to stihla doříct, přitáhl si mě k sobě a objal mě.
"Omlouvám se." Omluvil se. Podráždění ze mě rázem odpadlo.
"Proč se omlouváš? " zeptala jsem se tiše. Jeho hruď se otřásla smíchem.
"Nevím." Odpověděl mi. Opatrně jsem se od něj odtáhla.
"Musím uklidit tu kuchyň. Pojďme dovnitř." Pokynula jsem a uhnula jsem mu z cesty.
"Napřed ti vytáhnu ty střepy z ruky. Kde máte lékárničku?" zeptal se.

"V koupelně." Nasměrovala jsem ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama