Anděl a Ďábel 19. kapitola

17. června 2015 v 20:38 | Abigail |  Anděl a Ďábel

Normální den


S tátou jsme povečeřeli společně. Bylo to neobvyklé, ale nevadilo mi to. Potom jsem se šla umýt a spát.
Zalehla jsem do postele s úmyslem toho, že vše bude v pořádku a já se vyspím, ale místo toho, abych se pořádně vyspala, jak to obvykle bývá u bezesných nocí, tak teď tomu bylo přesně naopak. Měla jsem sen. Sen o mém budoucím životě. Vlastně to byl již druhý v pořadí. Pomalu jsem usínala, kdy tu jsem se ocitla úplně někde jinde...
Stála jsem na louce za mírně slunečného počasí. Rozhlédla jsem se kolem. Můj pohled se zarazil na jednom místě. Usmála jsem se, když jsem tam zahlédla v trávě ležet dvě postavy. Rozběhla jsem se k ním s úmyslem zjistit, kdo to je. Někde v duchu jsem to věděla, ale jako bych to teď celé zapomněla. Doběhla jsem ke dvěma postavám a sedla jsem se k nim.
Přímo přede mnou ležel o něco málo starší Justin a vedle něj jeho malá kopie s mýma očima barvy smaragdu. Pousmála jsem se a potom jsem se zvedla jen proto, abych si mohla obkročmo sednout na Justina. Měl zavřené oči, ale když jsem ho líbla na rty otevřel je a po jeho tváři se rozlil úsměv.
"Ahoj." pozdravil mě. Úsměv i pozdrav jsem mu oplatila. Následně jsem našeho syna pohladila po tváři a pak po vlasech, než si mě Justin stáhl do objetí. Rty se přitom dotkl mého ucha.
"Miluju tě." zašeptal.
"Taky tě miluju." odpověděla jsem mu...
...a potom jsem se probudila. Otevřela jsem oči a na tváři jsem ještě měla blažený úsměv, který ne a ne odejít. Otočila jsem se a pak jsem pod polštářem nahmatala mobil, který jsem si tam včera položila.
Podívala jsem se na čas. Zbývala mi dobrá hodina a půl do budíčku, který jsem měla nastavený. Zamračila jsem se a pak jsem se pokusila znova usnout. Ale jakmile jsem se dostatečně probudila, již jsem nemohla usnout. Ať jsem se snažila jakkoli do snu jsem se vrátit nemohla a tak jsem po pár minutách opět otevřela oči a na posteli jsem se posadila. Naštvaně jsem si stoupla na nohy a šla jsem do koupelny vyčistit si zuby a rozčesat si vlasy.
Jakmile jsem se podívala do zrcadla, zjistila jsem, že mám nevýrazné kruhy pod jasně zelenýma očima a blonďaté vlasy totálně rozcuchané.
Zasmála jsem se sama sobě. Můj smích vůbec nezněl zle ani ironicky k mému vzhledu. Prostě jsem vypadala srandovně. Proto jsem se dala dohromady. Vyčistila jsem si zuby a rozčesala jsem si vlasy. Teprve potom jsem se vrátila do mého pokoje, abych si vybral něco na oblečení.
Když jsem měla hotovy přípravy do školy, co se týkalo oblečení a hygieny sešla jsem dolů, udělat snídani. Předpokládala jsem, že táta nebude doma, ale mýlila jsem se. Byl doma. Ale seděl v obyváku a četl si jakýsi detektivní román, podle jeho vlastních slov. Většinou to znamenalo, že by mě to ani v nejmenším nezajímalo. A kdybych se zeptala, dopadla bych tak, že by mi táta dlouze vysvětloval zápletku. Takže místo toho, abych se zeptala, co tady dělá, jen jsem mu popřála: Dobré ráno.

"Dobré ráno, Sarah" popřál mi na oplátku.
Pousmála jsem se.
"Jdu dělat něco k snídani, chceš taky? " zeptala jsem se. Jen neznatelně kývl. Zdálo se, že je víc začtený do detektivky, než vnímá mě.
"Fajn." oznámila jsem a zmizela v kuchyni. Mezitím, co jsem chystala k snídani chleba s paštikou a na svačinu to samé, tak jsem si broukala svou oblíbenou písničku. Byla to pomalá instrumentální píseň s názvem Angel Will Rise. Andělé budou stoupat. Vždy mě to uklidnilo a zároveň mi to dodalo energii. Většinou to záleželo na situaci. Někdy mi to dokonce pomáhalo při učení nebo jsem si to zpívala, když jsem se bála či jen tak.
Snídani i svačinu jsem měla hotovou celkem rychle. Dva chleby jsem dala na dva samostatné talířky, na každý z nich dva. A jeden jsem si schovala do krabičky do školy. Nebylo to moc často, co jsem ve škole i svačila, ale dneska jsem udělala výjimku.
Odnesla jsem snídani taťkovi, který mi poděkoval a i přesto, že četl se do toho s chutí pustit.
"Dobrou chuť." řekla jsem mu.
"I tobě."
Kolem půl osmé jsem se pěšky vydala do školy. Došla jsem tam včas. Connora jsem u hlavního vchodu nepotakala a ani v šatně, Dokonce jsem nepotkala ani Justina a Monik. Přišla jsem o něco později, takže bylo možné, že jsem je minula. Přezula jsem se a vydala jsem se na první hodinu, kterou dneska byla matika.
***
Během vyučování jsem se potkala jak s Justinem, tak i s Monik. Ovšem jen jsme si povídali. Ale stále jsem byla nervózní a pořád jsem se natahovala pro Mámin deník, který jsem měla v tašce. Ráno jsem si ho tam sbalila, protože jsem Connorovi slíbila, že mu jej půjčím. Neměla bych to dělat, koneckonců je to mámin deník, ale nemohla jsem si pomoct. Její tajnosti mě tížily. Justin mě celou dobu držel za ruku, ale na včerejšek se nevyptával. Možná to bylo záslluhou toho, že tam byla Monik a stále se mnou mluvila. Vlastně i s Justinem, ale častěji se mnou. Ptala se mě, jestli o Connorovi něco nevím a proč tady není, ale problém byl, že jsem nic nevěděla.
Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že mu zemřela matka, jako následek kletby, která byla uložena na naše dva rody a zpečetěna naší krví. Stejně jako moje máma, která zemřela při mém porodu. Mohl to být táta, ale kletba vždy zabila buď ženy, nebo muže. To znamenalo, že jeden, který v sobě měl nadpřirozenou krev a jeden normální člověk. Neuvěřitelně ironické. Nenáviděla jsem tu kletbu.
Mohla bych nenávidět i Connorova otce Georgeho, ale proč? Může za to ta blbá kletba. Bála jsem se, abych neujela i já. Abych Justina nezradila, přestože jsem ho tolik milovala, bála jsem se přitažlivosti, která mezi mnou a Connorem visela. Mělo to být varování, ale proč nám tu zkoušku tak ztížit? Copak jsme nějací pokusní králíci?
Po vyučování mě Justin s Monik odprovodili ma autobus. Justin jel opět s námi. Na Moničině zastávce jsme se rozloučili a jeki dál. Když jsme vystupovali, mírně jsem klopýtla, naštěstí mě Justin přidržel, abych nespadla. Chvíli jsem na něm potom nějak podivně visela, což bylo více než vtipné.
Ušli jsme pár metrů od zastávky.
"Takže." spustil Justin. Na tváři měl starostlivý výraz. "Vidím na tobě, že tě něco trápí..."
Nedokončil tu větu, ale věděla jsem, co tím myslí. Chtěl se zeptat, jestli se nechci svěřit a to jsem chtěla, ale netušila jsem, jak by na to zareagoval, proto jsem ještě chvíli mlčela.
"Víš, Connor se včera choval až moc mile, což bylo podezřelé." řekla jsem nakonec. Nic jiného jsem nedodala. Justin se zastavil a tím zastavil i mě. Prudce si mě přitáhl k sobě a objal mě. Bylo to tak výmluvné gesto, ale příjemné. Dával mi tím zřejmě najevo, že mu můžu říct, cokoli a věřit, že to nikde nevykecá, ale taky, že se mi pokusí pomoct. Vděčně jsem se usmála. Byla to pravda. Od něj to bylo velice velkorysé.
Ovšem cestou k mému domovu, už o tom nepadlo ani slovo. Předpokládala jsem, že se mi tím snaží dát čas na promyšlení, jestli to s ním budu chtít sdílet, či nikoli. Bylo to od něj milé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama