Snad to není...upír?

12. září 2015 v 13:59 | Abigail


Tenhle článek se dneska netýká přímo jednorázové povídky, spíš něčeho, co jsem stvořila v hodině češtiny. Měla to být povídka, tak snad jsem splnila všechn y parametry tohoto slohového útvaru. Ten obrázek je tady proto, že jsem se nudila, kromě přepisovaní a tak dále. A ta růže se mi prostě líbila. Prosím, pokud tam bude chyba, upozorněte mně na to.
Přeju příjemné čtení.
- Abigail -


Stratila jsem se.
Stojím uprostřed neznámého prostředí obehnaného středně velkými budovami s okny moc vysoko na to, aby to bylo první patro, tak jak ho znám. Rozhlížím se na všechny strany stále dokola a snažím se přijít na to, jak bych se z této situace mohla, co nejdříve dostat. Zdá se to beznadějné, skoro všude, kde dohlédnu, je slepá, úzká ulička. Mám pocit, jako bych byla v pasti. Kam jsem se to jed dostala?


Stále častěji koukám na malé hodinky, co mám na ruce a proklínám Terezu, že mě v tomhle nechala hned po večírku. Už nikdy ji na pozvání nekývnu. I kdyby se snažila mě přemluvit sebevíce. Nechtěla jsem na ten večírek jít, přemluvila mě a pak mě tady nechala a já jsem se ztratila.

Zvednu pohled a zadívám se do dálky. Zprava ode mě zahlédnu vysokou postavu. Vidím ji zatím jen jako obrys v dálce, ale okamžitě se za tou postavou rozběhnu. Neváhám ani minutu, ve společenských černých šatech je mi zima a podpatky tomu moc nepřidávají na pohodlnosti. Doběhnu ho právě ve chvíli, kdy je na cestě k úzké uličce, u které se zdá, že by mohla vést ven z tohoto bludiště. Když jsem dostatečně blízko, všímám si, že postava je muž, vysoký asi metr devadesát, což je na mě celkem dost. Je asi o dvě hlavy vyšší, než já. Připadám si jako trpaslík. Na sobě má bílý kabát, který mu sahá vzadu až po kolena. Je dostatečně dlouhý, aby zakryl jakékoliv další oblečení, kromě vysokých bot, které končí pravděpodobně u kolen. Z jeho vlasů vidím jen část. Jsou svázané do culíku šedou mašlí. Culík končí až pod límcem kabátu, který mu sahá až k bradě. Mají havraní barvu. Jeho ruce jsou hladké bez jakékoli ošklivosti. Zdá se mi, jako by byl z jiné doby. Jde pomalým krokem, jako by věděl, že za ním někdo jde. Je to podivné. Přesto, i když ve mně hlodají pochybnosti, ho následuju do tmavé uličky. Stěny jsou čistě bílé, bez poskvrnky. Vsadím se, že tudy nikdo nechodí. Třeba je to jeho zkratka ke středu. Cesta ven.


Jde dál. Ulička se zužuje čím dál víc, až už musím jít bokem, abych vůbec prošla. Zdá se, že pro něj je to jednoduché. Vůbec nevypadá zadýchaně, na rozdíl ode mě. Už mě dávno musel slyšet, ale neotáčí se. Sice mám štíhlý pas, ale na konci se prostor zúží tak, že jsem nucená se tam prodrat. Na stehně se mi potrhají šaty, ostrý výčnělek mě škrábne do krve. Cítím, jak mi stéká po koleni a lýtku, ze škrábance, který je nad kolenem. Když konečně vejdu do širokého prostoru, ze kterého není žádného uniku, zkontroluju šaty a kousnu se do rtu. Roztrhly se přímo ve švu. Stěny jsou tady stejné. Můj průvodce se zastavil u stěny vyššího domu. Zřejmě paneláku. Prohlížím si ho. Dovedl mě do pasti, ale proč? Strach se mi rozproudí tělem od srdce. Cítím ho v cévách, žílách i tepnách. Rozbuší se mi srdce. Kousnu se do rtu a už se otáčím k odchodu, když se otočí a upře na mě dravý pohled jeho rudých očí. Snad to není…Upír, že ne?

Hladově se usmívá, zatímco mě pozoruje. Zkoprním strachem. Nemůžu se hnout, jen na něj vyděšeně zírám. Chce se mi křičet. Vůbec jsem ho neměla následovat, dotáhl mě do pasti. Prohlédnu si jeho mladou tvář, vypadá to, že mu sotva bylo sedmnáct, ale jeho aura hlásá, že je mnohem starší, chytřejší, silnější. Mám utéct! Připomenu si, ale nedokážu se pohnout. Připadá mi, že mě teď ovládá. Na chvíli se opře o zeď. Cítím, jak mě k němu táhne neviditelná síla. Pojď ke mně. Ozve se mi v hlavě, hluboký sametový hlas. Zůstanu stát, potřebuju odejít. Odlepí se od zdi a zamíří ke mně. Usměje se. Odhalí tak zuby, špičáky má delší, než normální člověk. Dojde ke mně a obejme mě kolem pasu. Nakloní hlavu, odkloním se od něj. Rozpuštěné vlasy mi spadnout z krku na záda. Krční tepna mi pulzuje životem. Políbí mě na krk v místě největšího pulzování.


"Prosím…Ne…" šeptnu, těsně předtím, než mi zaboří špičáky do hrdla. Vykřiknu a cítím, jak pije. Cítím, jak můj život odchází. Moje poslední myšlenka je: Už od začátku jsem byla jeho kořist. Proč jsem si nedala větší pozor?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 12. září 2015 v 15:06 | Reagovat

Tak to je mrtě dobrý. :)
Taky občas píšu o hodinách.

2 Abigail Abigail | Web | 12. září 2015 v 19:35 | Reagovat

[1]: No my to měli za úkol, když jsme měli supl =D Poslední dobou, když nedávám pozor, tak pak nevím, o čem je řeč, a o je nebezpečné =) A děkuju =)

3 Snow © Snow © | Web | 21. září 2015 v 19:26 | Reagovat

Hodně dobré, takové obsáhlé moc dobře se čte. Takové věci kdyby napadaly mě v hodinách tak si pískám :D musím si přečíst všechno co tady máš :)

4 Abigail Abigail | Web | 22. září 2015 v 22:14 | Reagovat

[3]: To s tím přečtením všeho, co tady mám, je čistě na tobě =D A děkuji. Tohle je prvotní verze, myslím, že jak to přepíšu na papír, abych to mohla odevzdat změní se to...=)

5 Eliza Eliza | Web | 27. září 2015 v 23:16 | Reagovat

Jenom se zeptám: Tys četla Cirkus prokletých???????!!!!!!! *fangirling*
Vůbec to nevypadá jako napsané ve škole o.O Hrozně se mi to líbilo, dokázala jsem se do toho dost začíst, i když to byla jednorázovka :) Víc takových piš, klidně i mimo školu :D

6 Abigail Abigail | Web | 3. října 2015 v 21:23 | Reagovat

[5]: Pokusím se jich takových psát víc, a děkuju =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama